Teď v půli prosince, když je Ještěd často schován v mlze a do toho – jako třeba ve čtvrtek – se přižene sněhová chumelenice, je to poněkud hororová scéna. Parta Němců se zrovna na vrcholu těší na oběd, když najednou odkudsi z bílé tmy a příkrého svahu vyleze muž v děsivé masce, která připomíná Darth Vadera, temného pána ze Star Wars.

Když už je Ještěd dobyt a maska jde dolů, zjeví se tvář Davida Pabišky – motorkáře, který se 6. ledna pustí do svého dvanáctého Dakaru. Jen co se vydýchá, spustí: „Pár lidí se na mě dívá, co tady chodí za maskota. Někteří si klepou na čelo, že jsem magor.Ale vzhledem k tomu, že jsem nejchudší závodník v celém dakarském poli, nezbývalo mi nic jiného než vzít na sebe závaží, masku a šroubovat to nahoru.“

Má se to totiž následovně: Ještě na posledním Dakaru jel jako profík, od března se ale doma živí opravováním motorek. I proto dlouho netušil, jestli na další ročník slavné rallye vůbec sežene peníze. Velcí mecenáši byli v nedohlednu, zato blízcí kamarádi mu pořád opakovali, že by ho rádi – symbolicky – podpořili.

A tak přes internet sháněl finanční podporu. Na Startovači vypsal cílovou částku 350 tisíc korun, kterou nakonec ještě o 30 tisíc překonal. „Celou dobu žijete s tím, že na vás každý kašle. Bojujete, abyste získal pětikorunu, takže je příjemné, že vám lidi pošlou 600 korun za tričko.Bez nich bych to nedal, takže pojedu pro ně, zároveň je to vůči nim zavazující,“ vypráví.

K tréninku inspiroval Jágr

Ačkoliv je 380 tisíc pěkná cifra, jde jen o část v rozpočtu, který Pabiška potřebuje. Zmíněné peníze ani nepokryly celé startovné na Dakaru (musel ještě 20 procent přidat) a v celkových nákladech představují čtvrtinu. Rozpočet dakarského motorkáře se totiž pohybuje kolem 1,5 milionu. „O většinu ostatního se postaral tým Barth, za který pojedu, ale ještě pořád mám problém celý rozpočet naplnit,“ přiznává.

Proto musí dvaačtyřicetiletý jezdec utáhnout opasek.Zatímco jiní dakaristé teď pilují jízdní dovednosti v pouštních dunách nebo se aklimatizují na vysokohorské prostředí v Alpách, Pabiška si obden nasadí desetikilovou vestu, přidá dvoukilová závaží na každou nohu a štráduje si to z Liberce až na Ještěd.

Ne však po klikaté silnici, ale přes stezky, které jsou teď slušně zapadané sněhem. Vyšlape skokanské schůdky, pak kráčí pod lanovkou po hodně prudké a zledovatělé cestičce směrem vzhůru. I se sestupem to zabere 2,5 hodiny času. „Zlepšuji se mílovými kroky, což poznávám při jízdě na kole, kdy se mi při stejné frekvenci krátí časy. Fyzička bude potřeba, protože peruánské duny budou zkraje nemilosrdné.“

U těch slov na vrcholu Ještědu hlasitě oddechuje, protože jen kráčet se závažím nestačí.Zrovna sundal tu masku, o které zkraje byla řeč, a vysvětluje: „Maska simuluje těžké dýchání ve vysokohorském prostředí a díky ní si zvyšuju objem plic. Při tepovce kolem 150 v ní pěkně funíte a motá se vám šiška.“

Ani ta vesta nespadla z nebe. Pabiška je z hokejové rodiny, jeho bratranec Lukáš hraje za Mladou Boleslav, hokejem se živilo i Lukášovo dvojče Marek. Jak ukazují tři čerstvě vyražené zuby a deset štychů na rtech, hokejem ladí formu také David. Už roky přemýšlel, jak do svého motorkářského tréninku zařadit slavná závaží Jaromíra Jágra.Navíc k těm současným už brzy přibudou další na ruce, aby Pabiška ještě víc simuloval jízdu na motorce a balanční trénink. „Ne, že bych Jágra slepě kopíroval, ale zjistil jsem, že mi to pomáhá.“

Proč zase jedu Dakar?

Jelikož Dakar po přesunu do Jižní Ameriky není jen o písečných dunách, ale především o vysokých nadmořských výškách, kde tělo trpí, spí teď (nejen) Pabiška v hypoxickém stanu. Ten navozuje výšku 3 000 metrů nad mořem.Ve stanu rovněž se speciální maskou, která simuluje výšku 12 tisíc metrů, denně hodinu cvičí. „To už je extrém,“ uzná sám.

Když si připočtete, že takhle maká chlap, který od sedmi do čtyř pracuje, není od věci si pokládat stejnou otázku jako náhodní turisté na Ještědu, kteří si klepou na čelo.

Mnohonásobní účastníci Dakaru se často sami sebe ptají: „Proč jedeme zase? Co nás žene?“ Mnohdy nenajdou kloudnou odpověď. Jako by měl Dakar magnet, který nechce pustit.

Pabiška je na tom před svým dvanáctým startem podobně. „Asi jsem až příliš dlouho o Dakaru snil jako kluk a ještě jsem se z toho snu neprobral, aby mě to přestalo bavit.“

Bylo mu devět, když se do afrického dobrodružství pustily první československé posádky z LIAZ.A jelikož Pabiškův táta ve fabrice dělal, brzy byl Davidův pokoj plný plakátů s Moskalem, Fenclem a Joklíkem, kteří se tehdy v zemi stávali hrdiny. Dodnes se směje fotografii, kde společně s bratrem Martinem a bratranci Markem a Lukášem ukazují před plakáty zatnuté svaly.

Už tehdy David tvrdil: „Taky Dakar pojedu!“ A dočkal se.

Jezdil enduro, závody cross-country a od roku 2000 začal o Dakaru vážně uvažovat. Startu se dočkal po sedmi letech a tehdy mu Jiří Moskal, onen pán z plakátu, napsal: „Konečně ses dočkal.“ Pro Pabišku to byl stejný zážitek, jako když při první účasti dojel až do cíle.

Od té doby nechyběl v jediném ročníku, byť se třeba v roce 2012 posadil jako navigátor do kamionu.Nejspíš to ani po Novém roce nebude naposledy – však přiznává, že jedním z jeho velkých vzorů je Slovinec Miran Stanovnik, který i v padesáti dojel Dakar na 28. místě.

A tak si klidně střihne i dvacet dakarských účastí: „Aspoň nebudu ležet na gauči. Jediné, co mě zabrzdí, jsou ty bankovky. Jinak to není nejhorší – nedělám tam ostudu, nejezdím na devadesátém místě a jen proto, abych si tam udělal selfie. Místo tam mám, navíc mě to jako ambasadora fair play nutí se tam tlačit.“

Obrázky od dětí na motorce

Byla-li řeč o Startovači a finanční pomoci lidí, říkáte si, jestli to v případě Pabišky není nějaké vyšší dobro. Naplnění Kantova kategorického imperativu…Motorkáři totiž většina jeho kolegů říká „Davídek“ a není to kvůli výšce, ale čisté duši. Už v roce 2000 při republikovém šampionátu v enduru zachránil život soupeři, kterému zapadl jazyk. Tehdy za to dostal Světovou cenu fair play. O dva roky později ho podobně ocenili v Brazílii při Šestidenní, další dvě ceny přidal Český klub fair play v letech 2013 a 2015 za jeho rytířské chování při Dakaru.

Sám se u té zmínky jen ušklíbne a vysvětlí: „Mám těch cen plné zuby, protože jsem závodník a ty všechny články o pomoci jiným ze mě spíš dělají ‚vejletáře‘. Ale zároveň to ukazuje, jaký jsi, jakou máš páteř.Nevím, jestli to teď lidi ocenili, ale pro mě je nejdůležitější, že na mě mohou být rodiče a děti hrdí.“

Syn i dcera jsou jeho nejvěrnějšími příznivci. Už od batolecích let mu vždy před odjezdem na Dakar kreslí obrázek, který si táta nalepí na motorku. A od abstraktních čmáranic v začátcích jsou to nyní stále reálnější kresby. Navíc jedenáctiletý syn teď přišel s tím, že i on chce závodit na motorce. To hrdého otce dojalo a i kvůli motivaci pro něj se dál a dál nechce z dakarského snu probouzet.

A to je dobře.